Věc C-352/09 P

ThyssenKrupp Nirosta GmbH, dříve ThyssenKrupp Stainless AG

Evropská komise

„Kasační opravný prostředek – Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Trh Společenství s plochými výrobky z nerezové oceli – Rozhodnutí, jímž se konstatuje, že byl porušen článek 65 UO po uplynutí doby platnosti smlouvy o ESUO na základě nařízení (ES) č. 1/2003 – Pravomoc Komise – Zásady nulla poena sine lege a překážky věci rozsouzené – Právo na obhajobu – Přičitatelnost protiprávního jednání – Přenesení odpovědnosti prohlášením – Promlčení – Spolupráce v průběhu správního řízení“

Shrnutí rozsudku

1. Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Kartelové dohody podléhající ratione materiae a ratione temporis právnímu režimu Smlouvy o ESUO – Uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO – Zachování kontroly ze strany Komise, jednající v právním rámci nařízení č. 1/2003

(Článek 65 odst. 1 UO, nařízení Rady č. 1/2003)

2. Akty orgánů – Časová působnost – Uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO – Rozhodnutí Komise přijaté vůči podniku po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO a týkající se skutečností předcházejících uplynutí doby platnosti uvedené smlouvy – Zásada legality trestných činů a trestů - Zásada legitimního očekávání – Dosah – Odpovědnost podniků za své jednání v rozporu s pravidly hospodářské soutěže v kontextu nahrazení právního rámce Smlouvy o ESUO právním rámcem Smlouvy o ES – Hmotněprávní pravidla – Procesní pravidla

(Článek 65 odst. 1 a 5 UO, Listina základních práv Evropské unie, čl. 49 odst. 1, nařízení Rady č. 1/2003, čl. 7 odst. 1 a čl. 23 odst. 2)

3. Žaloba na neplatnost – Zrušující rozsudek – Dosah – Absolutní překážka věci rozsouzené – Dosah

4. Kasační opravný prostředek – Důvody – Odůvodnění rozsudku stižené porušením unijního práva – Výrok založený na jiných právních důvodech – Zamítnutí

5. Hospodářská soutěž – Unijní pravidla – Porušení – Přičtení odpovědnosti – Protiprávní jednání, kterého se dopustil subjekt, který i nadále existuje, a v němž pokračoval jiný subjekt, který byl jeho nástupcem v hospodářské činnosti na relevantním trhu – Přičtení protiprávního jednání tomuto jinému subjektu v celém rozsahu

(Článek 81 odst. 1 ES a čl. 230 čtvrtý pododstavec ES)

6. Hospodářská soutěž – Správní řízení – Promlčení v záležitostech stíhání – Přičtení protiprávního jednání jiné právnické osobě, než která byla odpovědná za provozování podniku v době tohoto jednání

(Nařízení Rady č. 1/2003, čl. 25 odst. 1 až 6, obecné rozhodnutí č. 715/78, čl. 1 odst. 1 až 3)

7. Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Stanovení – Kritéria – Snížení částky pokuty v důsledku spolupráce dotčeného podniku – Podmínky

(Sdělení Komise 96/C 207/04)

8. Kasační opravný prostředek – Důvody kasačního opravného prostředku – Chybné posouzení skutkového stavu – Nepřípustnost – Přezkum posouzení skutkových okolností předložených Tribunálu Soudním dvorem – Vyloučení s výjimkou případu zkreslení

(Článek 225 odst. 1 ES a článek 229 ES, statut Soudního dvora, čl. 58 první pododstavec, nařízení Rady č. 1/2003, článek 31)

1. Podle zásady, která je společná právním systémům členských států, jejíž původ lze vystopovat již v římském právu, je třeba v případě změny právní úpravy zajistit, nerozhodne-li se zákonodárce jinak, kontinuitu právních struktur. Tato zásada se použije na změny primárního unijního práva.

V tomto ohledu neexistuje žádný náznak toho, že by si zákonodárce Unie býval přál, aby koluzní jednání zakázaná podle Smlouvy o ESUO nebyla po uplynutí platnosti této smlouvy jakkoliv sankcionována. Návaznost smluv o ESUO, ES a FEU zaručuje z pohledu zajištění volné hospodářské soutěže, aby Komise mohla uložit sankci za každé jednání naplňující znaky skutkové podstaty popsané v čl. 65 odst. 1 UO, ať k němu došlo před 23. červencem 2002, dnem uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO, nebo po tomto dni, a aby tomu tak bylo i nadále.

Za těchto okolností by bylo v rozporu s účelem a soudržností Smluv a neslučitelné s kontinuitou unijního právního řádu, kdyby Komise nebyla oprávněna zajišťovat jednotné použití norem vztahujících se ke Smlouvě o ESUO, které vyvolávají účinky i po uplynutí platnosti této smlouvy. Tribunál se proto nedopustil nesprávného právního posouzení, když nařízení č. 1/2003 vyložil tak, že Komisi umožňuje i po uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO zjišťovat existenci kartelových dohod v odvětvích, které byly ratione materiae a ratione temporis v působnosti Smlouvy o ESUO, a tyto kartelové dohody sankcionovat.

(viz body 72–74, 77–78)

2. Zásada legality trestných činů a trestů, tak jak je zakotvena zejména v čl. 49 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, vyžaduje, aby právní úprava Unie jasně vymezovala protiprávní jednání a sankce. Nadto zásada právní jistoty vyžaduje, aby taková právní úprava dotčeným osobám umožnila přesně se seznámit s rozsahem povinností, které jim uvedená úprava ukládá, a aby tyto osoby měly možnost jednoznačně znát svá práva a povinnosti a postupovat podle toho. V tomto ohledu vzhledem k tomu, že Smlouvy jasně vymezují protiprávní jednání i povahu a rozsah sankcí, které je možné za porušení pravidel hospodářské soutěže podniku uložit, není cílem zásady legality trestných činů a trestů a zásady právní jistoty zaručit podnikům, že jim pozdější změny právních základů a procesních ustanovení umožní vyhnout se jakékoli sankci za jejich dřívější protiprávní jednání.

Pokud jde o rozhodnutí Komise týkající se právního stavu, který byl dovršen před uplynutím platnosti Smlouvy o ESUO, a které bylo přijato vůči podniku po uplynutí platnosti uvedené smlouvy, Tribunál se nedopouští nesprávného posouzení tím, že dojde k závěru, že dodržování zásad, jimiž se řídí časová působnost právního předpisu, jakož i požadavky související se zásadou právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, vyžadují použití hmotněprávních pravidel stanovených v čl. 65 odst. 1 a 5 UO na skutkové okolnosti projednávaného případu, které nastaly před uplynutím platnosti Smlouvy o ESUO a spadají do působnosti ratione materiae a ratione temporis této smlouvy. V tomto ohledu stanovil čl. 65 odst. 1 a 5 UO jasný právní základ pro uložení sankcí postihujících porušení pravidel hospodářské soutěže, takže s řádnou péči postupující podnik nemohl v jakémkoliv okamžiku nevědět o důsledcích svého jednání, ani počítat s tím, že by se v důsledku nahrazení právního rámce Smlouvy o ESUO právním rámcem Smlouvy o ES mohl vyhnout jakýmkoliv sankcím za porušení článku 65 UO, kterých se v minulosti dopustil.

Co se dále týče použitelných procesních ustanovení, Tribunál právem došel k závěru, že Komise je oprávněna vést řízení podle čl. 7 odst. 1 a čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003. Ustanovení, které je právním základem aktu a které opravňuje unijní orgán k přijetí dotčeného aktu, totiž musí být platné v okamžiku přijetí uvedeného aktu a procesněprávní normy jsou obecně považovány za použitelné v okamžiku vstupu v platnost.

(viz body 79–83, 86–88)

3. Zásada překážky věci rozsouzené má zásadní význam v unijním právním řádu i ve vnitrostátních právních řádech. Překážka věci rozsouzené se váže pouze ke skutkovým a právním otázkám, které byly skutečně nebo nutně rozhodnuty předmětným soudním rozhodnutím.

Pokud se unijní soud musí omezit na určení obsahu prohlášení učiněného podnikem, aby mohl konstatovat, že toto prohlášení směřuje k uskutečnění přenesení odpovědnosti za protiprávní jednání z jednoho podniku na jiný, rozhodnutí o legalitě této operace představuje obiter dictum, přesahující rámec sporu předloženého unijnímu soudu, kterým nebylo skutečně ani nutně rozhodnuto o právní otázce. Nemůže na něj proto být vázána překážka věci rozsouzené.

(viz body 123, 131–132)

4. Vykazuje-li odůvodnění rozsudku Tribunálu porušení unijního práva, ale jeho výrok se z jiných právních důvodů jeví jako opodstatněný, musí být kasační opravný prostředek zamítnut.

(viz bod 136)

5. Fyzická nebo právnická osoba, která řídila podnik v době, kdy došlo k porušení pravidel hospodářské soutěže, v zásadě odpovídá za toto porušení, i když za provoz podniku ke dni přijetí rozhodnutí konstatujícího porušení již odpovídala jiná osoba. Pokud jde o to, za jakých okolností může být subjekt sankcionován za protiprávní jednání, přestože není jeho původcem, takovým případem je situace, kdy subjekt, který se protiprávního jednání dopustil, přestal právně nebo hospodářsky existovat, jelikož u sankce uložené podniku, který již nevykonává hospodářské činnosti, existuje riziko, že nebude mít odrazující účinek.

Potvrdí-li podnik vzniklý sloučením činností dvou společností prostřednictvím prohlášení výslovně svoji vůli převzít na sebe jako na podnik pokračující v hospodářských činnostech, jichž se týkala kartelová dohoda, odpovědnost za protiprávní jednání subjektu patřícího jedné z těchto společností pro účely pokuty, kterou mu může Komise uložit v rámci stíhání zahájeného z důvodu uvedené kartelové dohody, právní důsledek přenesení odpovědnosti, s nímž podnik uvedeným prohlášením souhlasil, je pro něho zcela konkrétní a předvídatelný.

Podnik, který na sebe tuto odpovědnost převzal, již od okamžiku, kdy mu Komise na základě tohoto prohlášení skutečně uložila pokutu, nemůže své prohlášení odvolat. Následná neodvolatelnost tohoto prohlášení však uvedenému podniku nebrání, aby prostřednictvím žaloby podané k unijním soudům zpochybnil výklad jeho obsahu nebo výslovné či konkludentní uznání skutkových a právních okolností během správního řízení před Komisí, jelikož tato neodvolatelnost nemůže omezit samotný výkon práva podat žalobu k Tribunálu, jež každé fyzické či právnické osobě přiznává čl. 230 čtvrtý pododstavec ES.

(viz body 143–144, 149–150, 153–155)

6. Článek 1 odst. 1 obecného rozhodnutí č. 715/78 o promlčení v záležitostech stíhání a při výkonu práva podle Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli i čl. 25 odst. 1 nařízení č. 1/2003 podřizují pravomoc Komise k ukládání pokut za porušení předpisů práva hospodářské soutěže promlčecí době v délce pěti let. Tato lhůta začíná podle čl. 1 odst. 2 rozhodnutí č. 715/78 a čl. 25 odst. 2 nařízení č. 1/2003 běžet dnem, kdy došlo k protiprávnímu jednání nebo kdy bylo ukončeno, a může být na základě článků 2 a 3 rozhodnutí č. 715/78 a čl. 25 odst. 3 až 6 nařízení č. 1/2003 přerušena nebo zastavena.

Pokud jde o rozhodnutí Komise, kterým byla podniku, který na sebe převzal jakožto nabyvatel hospodářského subjektu odpovědnost za protiprávní jednání uvedeného subjektu, uložena pokuta za porušení pravidel hospodářské soutěže, promlčení musí být posuzováno pouze ve vztahu k podniku, který na sebe tuto odpovědnost převzal, jelikož rozhodnutí Komise ukládá pokutu pouze jemu. Zejména je sice pravdou, že některé úkony převáděného subjektu mohou mít i nadále účinky ve vztahu k odpovědnost přebírajícímu podniku a že promlčení, k němuž došlo ve vztahu k uvedenému subjektu, nemůže být vyloučeno přenesením odpovědnosti, neplyne z toho však, že by promlčení mělo být posuzováno ve vztahu k uvedenému subjektu.

(viz body 166–168)

7. Snížení výše pokuty uložené za porušení pravidel hospodářské soutěže na základě sdělení Komise o neuložení nebo snížení pokut v případech kartelových dohod lze odůvodnit jen v případě, kdy lze mít za to, že poskytnuté informace a chování dotčeného podniku svědčí o skutečné spolupráci z jeho strany.

(viz bod 176)

8. Pokud Tribunál rozhodne, že Komise měla správně za to, že podniku nemá být přiznáno další snížení pokuty nad rámec již poskytnutých 20 %, provádí, v rámci výkonu své pravomoci v plné jurisdikci přiznané na základě článku 229 ES článkem 31 nařízení č. 1/2003, posouzení skutkového stavu, které jako takové nepodléhá přezkumu Soudního dvora v rámci kasačního opravného prostředku.

V tomto ohledu z článku 225 ES a čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora vyplývá, že jedině Tribunál je příslušný zjistit skutkový stav, kromě případu, kdy věcná nesprávnost jeho zjištění vyplývá z písemností ve spise, které mu byly předloženy, a dále tento skutkový stav posoudit. Pokud Tribunál zjistil nebo posoudil skutkový stav, je Soudní dvůr na základě článku 225 ES příslušný k výkonu přezkumu právní kvalifikace tohoto skutkového stavu a právních důsledků, které z něj Tribunál vyvodil. Posouzení skutkového stavu, s výhradou případu zkreslení důkazů předložených Tribunálu, nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora.

(viz body 179–180)

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu)

29. března 2011(*)

„Kasační opravný prostředek – Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Trh Společenství s plochými výrobky z nerezové oceli – Rozhodnutí, jímž se konstatuje, že byl porušen článek 65 UO po uplynutí doby platnosti smlouvy o ESUO na základě nařízení (ES) č. 1/2003 – Pravomoc Komise – Zásady nulla poena sine lege a překážky věci rozsouzené – Právo na obhajobu – Přičitatelnost protiprávního jednání –Přenesení odpovědnosti prohlášením – Promlčení – Spolupráce v průběhu správního řízení“

Obsah

I – Právní rámec

A – Ustanovení Smlouvy o ESUO

B – Ustanovení Smlouvy o ES

C – Nařízení (ES) č. 1/2003

D – Ustanovení týkající se stanovení výše pokuty

II – Skutečnosti předcházející sporu

III – Řízení před Soudem a napadený rozsudek

IV – Návrhová žádání účastnic řízení

V – K návrhu na znovuotevření ústní části řízení

VI – Ke kasačnímu opravnému prostředku

A – K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku a první části třetího důvodu kasačního opravného prostředku, jež vycházejí z porušení zásad nulla poena sine lege a „určitosti“, a rovněž z nedostatku pravomoci Komise

1. Argumentace účastnic řízení

2. Závěry Soudního dvora

B – Ke druhému důvodu kasačního opravného prostředku a druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku

1. K první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku, vycházející z nesprávného právního posouzení postihujícího výklad Soudu týkající se bodu 88 výše uvedeného rozsudku ThyssenKrupp v. Komise

a) Argumentace účastnic řízení

b) Závěry Soudního dvora

2. K prvnímu argumentu uplatňovanému na podporu druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z toho, že Soud nerespektoval dosah zásady překážky věci rozsouzené, a z porušení práva na obhajobu

a) K přípustnosti uvedeného argumentu

i) Argumentace účastnic řízení

ii) Závěry Soudního dvora

b) K věci samé

i) Argumentace účastnic řízení

ii) Závěry Soudního dvora

3. Ke druhému argumentu uplatňovanému na podporu druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku a druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku, jež vycházejí z neexistence přenesení odpovědnosti na základě prohlášení ze dne 23. července 1997 a z porušení „zásady určitosti“

a) Argumentace účastnic řízení

b) Závěry Soudního dvora

C – Ke čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z porušení ustanovení, kterými se řídí promlčení

1. Argumentace účastnic řízení

2. Závěry Soudního dvora

D – K pátému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z porušení zásad, jimiž se řídí stanovení výše pokuty

1. Argumentace účastnic řízení

2. Závěry Soudního dvora

VII – K nákladům řízení

Ve věci C‑352/09 P,

jejímž předmětem je kasační opravný prostředek na základě článku 56 statutu Soudního dvora, podaný dne 2. září 2009,

ThyssenKrupp Nirosta GmbH, dříve ThyssenKrupp Stainless AG, se sídlem v Duisburgu (Německo), zastoupená M. Klusmannem, Rechtsanwalt, a S. Thomasem, Universitätsprofessor,

účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka),

přičemž další účastnicí řízení je:

Evropská komise, zastoupená F. Castillem de la Torre a R. Sauerem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalovaná v prvním stupni,

SOUDNÍ DVŮR (velký senát),

ve složení V. Skouris, předseda, A. Tizzano, J. N. Cunha Rodrigues, K. Lenaerts, J.-C. Bonichot, K. Schiemann, A. Arabadžev (zpravodaj) a J.-J. Kasel, předsedové senátů, E. Juhász, G. Arestis, A. Borg Barthet, T. von Danwitz a C. Toader, soudci,

generální advokát: Y. Bot,

vedoucí soudní kanceláře: B. Fülöp rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 29. června 2010,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 26. října 2010,

vydává tento

Rozsudek

1 Svým kasačním opravným prostředkem se ThyssenKrupp Nirosta GmbH, dříve ThyssenKrupp Stainless AG, domáhá, aby Soudní dvůr zrušil rozsudek Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 1. července 2009, ThyssenKrupp Stainless v. Komise (T‑24/07, Sb. rozh. s. II‑2309, dále jen „napadený rozsudek“), kterým Soud zamítl její návrh směřující ke zrušení rozhodnutí Komise ze dne 20. prosince 2006 v řízení podle článku 65 Smlouvy o ESUO (Věc COMP/F/39.234 – Přirážka za slévání – znovupřijetí) (dále jen „sporné rozhodnutí“) i podpůrný návrh směřující ke snížení pokuty, která jí byla uložena sporným rozhodnutím.

2 Uvedeným rozhodnutím měla Evropská komise za to, že Thyssen Stahl AG (dále jen „Thyssen Stahl“) porušovala v období od 16. prosince 1993 do 31. prosince 1994 čl. 65 odst. 1 UO tím, že změnila a používala ve vzájemné shodě referenční hodnoty výpočtového vzorce přirážky za slévání, a na základě toho uložila společnosti ThyssenKrupp Stainless AG pokutu ve výši 3 168 000 eur.

I – Právní rámec

A – Ustanovení Smlouvy o ESUO

3 Článek 65 UO stanovil:

„1. Jsou zakázány veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které přímo nebo nepřímo vedou k vyloučení, omezení nebo narušení obvyklé hospodářské soutěže na společném trhu, a to zejména:

a) ke stanovování nebo určování cen,

b) k omezování nebo kontrole výroby, technického rozvoje nebo investic,

c) k rozdělování trhů, výrobků, zákazníků nebo zdrojů zásobování.

[...]

4. Dohody nebo rozhodnutí zakázané na základě odstavce 1 tohoto článku jsou od počátku neplatné a nelze se jich dovolávat před žádným soudem členských států.

S výhradou žalob podaných k Soudnímu dvoru je Komise výlučně příslušná k rozhodování o souladu uvedených dohod a rozhodnutí s touto smlouvou.

5. Podnikům, jež uzavřou od počátku neplatnou dohodu, které provádějí nebo se prostřednictvím rozhodčího řízení pokusí provádět smluvní pokuty, bojkot či jakýmkoli jiným prostředkem od počátku neplatnou dohodu nebo rozhodnutí, anebo dohodu, jejíž schválení bylo zamítnuto nebo odvoláno, nebo které získají schválení na základě vědomě nepravdivých nebo zkreslených informací, nebo které používají praktiky odporující odstavci 1, může Komise ukládat pokuty a penále nepřesahující dvojnásobek obratu dosaženého u výrobků, které jsou předmětem dohod, rozhodnutí nebo jednání odporujících tomuto článku, aniž je dotčena skutečnost, že je-li jejich předmětem omezení výroby, technického rozvoje nebo investic, zvyšuje se tato maximální výše na 10 % ročního obratu dotyčných podniků, jde-li o pokuty, a na 20 % denního obratu, jde-li o penále.“ (neoficiální překlad)

4 Podle článku 97 UO uplynula doba platnosti Smlouvy o ESUO dne 23. července 2002.

B – Ustanovení Smlouvy o ES

5 Článek 305 odst. 1 ES stanovoval:

„Ustanovení této smlouvy nemění ustanovení Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli, zejména pokud jde o práva a povinnosti členských států, pravomoci orgánů tohoto společenství a pravidla stanovená zmíněnou smlouvou pro fungování společného trhu s uhlím a ocelí.“

C – Nařízení (ES) č. 1/2003

6 Podle článku 4 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1, Zvl. vyd. 08/02, s. 205) má Komise „pro účely použití článků 81 [ES] a 82 [ES] [...] pravomoci stanovené tímto nařízením“.

7 Článek 7 nařízení č. 1/2003, nadepsaný „Zjištění a ukončení protiprávního jednání“, stanoví:

„1. Pokud Komise na základě stížnosti nebo z vlastního podnětu zjistí jednání v rozporu s články 81 [ES] nebo 82 [ES], může svým rozhodnutím nařídit, aby dotyčné podniky a sdružení podniků takové protiprávní jednání ukončily. [...] Pokud má na tom Komise oprávněný zájem, může rovněž konstatovat, že [v minulosti] došlo k protiprávnímu jednání.

[…]“

8 Podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 může Komise rozhodnutím uložit podnikům a sdružením podniků pokuty, pokud se úmyslně nebo z nedbalosti dopouštějí jednání v rozporu s články 81 ES 82 ES.

D – Ustanovení týkající se stanovení výše pokuty

9 Bod D sdělení Komise o neuložení nebo snížení pokut v případech kartelových dohod (Úř. věst. 1996, C 207, s. 4, dále jen „sdělení o spolupráci“) stanoví:

„1. Pokud podnik spolupracuje, aniž jsou splněny všechny podmínky uvedené v [bodech] B a C, má nárok na 10% až 50% snížení výše pokuty, která by mu byla uložena, pokud by ke spolupráci nedošlo.

2. Tak tomu může být zejména v případě, že:

– před odesláním oznámení námitek podnik Komisi poskytne informace, dokumenty nebo jiné důkazy, které přispívají k prokázání protiprávního jednání,

– po obdržení oznámení námitek podnik Komisi informuje, že nezpochybňuje věcnou správnost skutkových zjištění, na kterých Komise založila svá obvinění.“ (neoficiální překlad)

II – Skutečnosti předcházející sporu

10 Skutkový základ sporu, jak je uveden v bodech 10 až 32 napadeného rozsudku, lze shrnout následujícím způsobem.

11 Krupp Thyssen Nirosta GmbH, společnost založená podle německého práva, vznikla dne 1. ledna 1995 spojením činností společností Thyssen Stahl a Fried Krupp AG Hoesch-Krupp v odvětví plochých výrobků z nerezové oceli. Thyssen Stahl i nadále nezávisle působila v jiných odvětvích. Ze společnosti Krupp Thyssen Nirosta GmbH se po několika změnách obchodní firmy stala ThyssenKrupp Stainless AG, a nakonec pak ThyssenKrupp Nirosta GmbH.

12 Nerezová ocel je zvláštním typem oceli, jež je v důsledku použití různých legovacích prvků (chrómu, niklu, molybdenu) odolná proti korozi. Nerezová ocel se používá ve formě plochých výrobků (plechy nebo role, válcované za tepla či za studena), nebo dlouhých výrobků (traverz, válcovaného drátu, profilů, válcovaných za tepla či tvářených), z nichž většina spadala do působnosti Smlouvy o ESUO.

13 Dne 16. března 1995 Komise požádala několik výrobců nerezové oceli, aby jí sdělili informace týkající se příplatku k ceně, známého pod názvem „přirážka za slévání“, stanoveného v závislosti na kurzech legovacích prvků, jež se připočítává k základní ceně nerezové oceli. Cena uvedených legovacích prvků má velký a značně proměnlivý podíl na výrobních nákladech. Na základě obdržených informací zaslala Komise dne 19. prosince 1995 19 podnikům oznámení námitek.

14 V prosinci 1996 a lednu 1997 některé podniky, mezi nimi i navrhovatelka a Thyssen Stahl, Komisi oznámily svou vůli spolupracovat. Dne 24. dubna 1997 zaslala Komise každému z dotyčných podniků, mezi nimi i navrhovatelce a společnosti Thyssen Stahl, nové oznámení námitek, na které oba tyto podniky odděleně odpověděly.

15 Navrhovatelka dopisem ze dne 23. července 1997 zaslaným Komisi (dále jen „prohlášení ze dne 23. července 1997“) sdělila toto:

„Co se týče řízení zmíněného v předmětu [Věc IV/35.814 − ThyssenKrupp Stainless], požadovali jste na právním zástupci společnosti [Thyssen Stahl], aby [navrhovatelka] výslovně potvrdila, že po převedení oblasti činnosti plochých výrobků z nerezové oceli společnosti [Thyssen Stahl] nese odpovědnost za úkony případně provedené společností [Thyssen Stahl] v rozsahu, v němž jsou dotčeny ploché výrobky z nerezové oceli, které jsou předmětem tohoto řízení, a to rovněž pro období až k roku 1993. Tímto dopisem vám to výslovně potvrzujeme.“

16 Rozhodnutím 98/247/ESUO ze dne 21. ledna 1998 v řízení podle článku 65 Smlouvy o ESUO (Věc IV/35.814 – Přirážka za slévání) (Úř. věst. L 100, s. 55, dále jen „původní rozhodnutí“) Komise konstatovala, že většina výrobců plochých výrobků z nerezové oceli, mezi nimi i navrhovatelka a Thyssen Stahl, se na zasedání v Madridu (Španělsko) dne 16. prosince 1993 dohodla, že změnou parametrů výpočtu přirážky za slévání počínaje dnem 1. února 1994 zvýší své ceny ve vzájemné shodě. Komise z toho vyvodila, že dotyčné podniky porušily čl. 65 odst. 1 UO.

17 Původní rozhodnutí bylo oznámeno navrhovatelce, ale nikoli společnosti Thyssen Stahl, jelikož Komise měla na základě prohlášení ze dne 23. července 1997 za to, že navrhovatelka je odpovědná za jednání společnosti Thyssen Stahl. Uložila jí tudíž pokutu i kvůli skutečnostem vytýkaným společnosti Thyssen Stahl, týkajícím se období od prosince 1993 do 1. ledna 1995.

18 Dne 11. března 1998 podala navrhovatelka žalobu směřující zejména ke zrušení původního rozhodnutí.

19 Soud rozsudkem ze dne 13. prosince 2001, Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni v. Komise (T‑45/98 a T‑47/98, Recueil, s. II‑3757), zrušil původní rozhodnutí v rozsahu, v němž navrhovatelce přičítá odpovědnost za porušení čl. 65 odst. 1 UO, jehož se dopustila Thyssen Stahl, a v důsledku toho snížil pokutu. Měl za to, že Komise navrhovatelce neumožnila předložit své stanovisko ke skutečnostem vytýkaným společnosti Thyssen Stahl, a porušila tudíž právo na obhajobu.

20 Soudní dvůr rozsudkem ze dne 14. července 2005, ThyssenKrupp v. Komise (C‑65/02 P a C‑73/02 P, Sb. rozh. s. I‑6773), zamítl kasační opravné prostředky podané navrhovatelkou a Komisí proti tomuto rozsudku.

21 Komise na základě korespondence s navrhovatelkou a se společností Thyssen Stahl navrhovatelce dne 5. dubna 2006 zaslala oznámení námitek. Dopisem ze dne 17. května 2006 navrhovatelka na toto oznámení námitek odpověděla a dne 15. září 2006 se konalo veřejné slyšení.

22 Dne 20. prosince 2006 Komise přijala sporné rozhodnutí. Z bodů odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že je založeno zejména na Smlouvě o ESUO, zejména na článku 65 UO, a rovněž na Smlouvě o ES a nařízení č. 1/2003. Výrok uvedeného rozhodnutí především stanoví:

„Článek 1

[Thyssen Stahl] porušovala čl. 65 odst. 1 UO od 16. prosince 1993 do 31. prosince 1994 tím, že ve vzájemné shodě změnila a používala referenční hodnoty výpočtového vzorce přirážky za slévání, přičemž cílem a výsledkem tohoto jednání bylo omezení a narušení obvyklého fungování hospodářské soutěže na společném trhu.

Článek 2

1. Za protiprávní jednání uvedené v článku [1] se ukládá pokuta ve výši 3 168 000 eur.

2. Jelikož [navrhovatelka] [prohlášením] ze dne 23. července 1997 převzala odpovědnost za jednání [společnosti Thyssen Stahl], pokuta se ukládá [navrhovatelce].“

III – Řízení před Soudem a napadený rozsudek

23 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 6. února 2007 navrhovatelka podala žalobu směrující ke zrušení sporného rozhodnutí na základě článků 225 ES a 230 ES.

24 Svým prvním žalobním důvodem navrhovatelka uplatňovala porušení zásady nulla poena sine lege v důsledku použití čl. 65 odst. 1 UO po uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO. Její druhý žalobní důvod vycházel z protiprávní povahy použití nařízení č. 1/2003 ve spojení s článkem 65 UO. Svým třetím žalobním důvodem navrhovatelka uplatňovala porušení zásady překážky věci rozsouzené, jelikož Soudní dvůr v bodě 88 výše uvedeného rozsudku ThyssenKrupp v. Komise konstatoval, že není odpovědná za jednání společnosti Thyssen Stahl.

25 V rámci svého čtvrtého žalobního důvodu navrhovatelka tvrdila, že prohlášení ze dne 23. července 1997 nemůže zakládat její odpovědnost, stejně jako přesun povinnosti zaplatit pokutu. Svým pátým žalobním důvodem tvrdila, že sporné rozhodnutí porušuje „zásadu určitosti“, protože právní základ pro uložení sankce ani koncept „převzetí odpovědnosti soukromým prohlášením“ nebyly vymezeny s dostatečnou jasností.

26 Šestý žalobní důvod vycházel z porušení zásady non bis in idem z důvodu přenesení odpovědnosti soukromým prohlášením. Svým sedmým žalobním důvodem navrhovatelka tvrdila, že protiprávní jednání, jehož se dopustila společnost Thyssen Stahl, je promlčeno. Osmý a devátý žalobní důvod vycházely z porušení práva na obhajobu na základě porušení práva na nahlížení do spisu a nesprávného oznámení námitek.

27 Podpůrně navrhovatelka v rámci desátého žalobního důvodu tvrdila, že výše pokuty byla vypočítána chybně, neboť Komise nezohlednila skutečnost, že žalobkyně nepopřela existenci protiprávního jednání jako celku.

28 V bodech 37 a 38 napadeného rozsudku je upřesněno, že účastnice řízení byly vyslechnuty na jednání dne 11. prosince 2008 a že na tomto jednání žalobkyně oznámila, že odvolává prohlášení ze dne 23. července 1997, což bylo zaneseno do protokolu o jednání.

29 Napadeným rozsudkem Soud zamítl žalobu a uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení.

30 Soud měl v podstatě nejprve za to, že použití čl. 65 odst. 1 UO po 23. červenci 2002 na skutkové okolnosti předcházející tomuto dni neporušuje zásadu nulla poena sine lege, a za účelem tohoto použití mohla Komise založit svoji pravomoc na nařízení č. 1/2003. Soud se domníval, že Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku ThyssenKrupp v. Komise, který představuje překážku věci rozsouzené, konstatoval, že navrhovatelka je na základě prohlášení ze dne 23. července 1997 odpovědná za jednání společnosti Thyssen Stahl.

31 Podle Soudu byly dále právní základy sankce a uvedeného přenesení odpovědnosti dostatečně jasně určeny v čl. 7 odst. 1 a čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 a dále prohlášením ze dne 23. července 1997. Údajné porušení zásady non bis in idem nebylo shledáno, jelikož podle uvedeného prohlášení lze protiprávní jednání, jehož se dopustila Thyssen Stahl, přičítat navrhovatelce. Toto protiprávní jednání podle Soudu nebylo promlčeno, neboť promlčení musí být posuzováno vzhledem k navrhovatelce a běh promlčecí lhůty byl po dobu soudního řízení týkajícího se původního rozhodnutí pozastaven.

32 Konečně pak Soud rozhodl, že oznámení námitek bylo v souladu s právem a že Komise neporušila právo navrhovatelky nahlédnout do spisu, ani se nedopustila pochybení tím, že nezohlednila údajné nezpochybnění existence uvedeného protiprávního jednání.

IV – Návrhová žádání účastnic řízení

33 Navrhovatelka navrhuje, aby Soudní dvůr:

– zrušil napadený rozsudek,

– podpůrně vrátil věc Tribunálu,

– ještě podpůrněji snížil výši pokuty, která jí byla uložena podle článku 2 sporného rozhodnutí, a

– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

34 Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

– zamítl kasační opravný prostředek a potvrdil platnost napadeného rozsudku, a

– uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení.

V – K návrhu na znovuotevření ústní části řízení

35 Komise podáním doručeným kanceláři Soudního dvora dne 28. října 2010 Soudnímu dvoru navrhla, aby podle článku 61 jednacího řádu Soudního dvora nařídil znovuotevření ústní části řízení v případě, že by se měl zabývat otázkami týkajícími se „omezení zásady překážky věci rozsouzené zásadou kontradiktornosti“, možnosti Komise uložit společnosti Thyssen Stahl pokutu za sporné jednání ve správní fázi následující po vyhlášení tohoto rozsudku, nebo dopadů zrušení původního rozhodnutí na stavení běhu promlčení. Podle ní totiž tyto otázky posoudil generální advokát v bodech 155, 174 až 176 a 198 až 212 svého stanoviska, ale nejsou předmětem sporu a nebyly mezi účastníky řízení projednány.

36 V souladu s uvedeným ustanovením byl ve věci tohoto návrhu vyslechnut generální advokát.

37 Podle článku 61 svého jednacího řádu může Soudní dvůr bez návrhu, na návrh generálního advokáta nebo na návrh účastníků řízení nařídit znovuotevření ústní části řízení, má-li za to, že věc není dostatečně objasněna nebo že musí být rozhodnuta na základě argumentu, který nebyl mezi účastníky řízení projednán (viz rozsudek ze dne 8. září 2009, Liga Portuguesa de Futebol Profissional a Bwin International, C‑42/07, Sb. rozh. s. I‑7633, bod 31 a citovaná judikatura).

38 Soudní dvůr má za to, že v projednávané věci disponuje všemi poznatky nezbytnými pro rozhodnutí sporu a že věc nebude muset přezkoumávat z hlediska argumentu, jenž před ním nebyl projednán.

39 Proto není třeba nařizovat znovuotevření ústní části řízení.

VI – Ke kasačnímu opravnému prostředku

40 Navrhovatelka uplatňuje pět důvodů kasačního opravného prostředku. První z nich vychází z porušení zásady nulla poena sine lege v důsledku použití čl. 65 odst. 1 UO po 23. červenci 2002, z nesprávného použití článku 23 nařízení č. 1/2003 na porušení čl. 65 odst. 1 UO, z porušení svrchovanosti států, které jsou smluvními stranami Smlouvy o ESUO, a z nepoužitelnosti rozsudku Soudu ze dne 12. září 2007, González y Díez v. Komise (T‑25/04, Sb. rozh. s. II‑3121), na skutkové okolnosti projednávané věci.

41 Svým druhým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka tvrdí, že přičtení odpovědnosti za jednání společnosti Thyssen Stah její osobě nebylo ve výše uvedeném rozsudku ThyssenKrupp v. Komise konstatováno způsobem, který by vytvářel překážku věci rozsouzené, že Soud porušil dosah zásady res iudicata, že porušil právo na obhajobu a nesprávně rozhodl, že prohlášením ze dne 23. července 1997 došlo k přenesení odpovědnosti ze společnosti Thyssen Stahl na navrhovatelku.

42 Třetí důvod kasačního opravného prostředku vychází z nedostatečného upřesnění právního základu sporného rozhodnutí a uvedeného přenesení odpovědnosti, které Soud nesprávně opomenul uvést. Svým čtvrtým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka Soudu vytýká porušení ustanovení, jimiž se řídí promlčení. Pátý důvod kasačního opravného prostředku vychází z porušení zásad týkajících se stanovení výše pokuty.

1. Argumentace účastnic řízení

43 Svým prvním důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka zaprvé tvrdí, že použití čl. 65 odst. 1 UO po 23. červenci 2002 porušuje zásadu nulla poena sine lege, jelikož platnost Smlouvy o ESUO a pravomocí, které přiznávala Komisi, uplynula podle článku 97 UO k tomuto dni. Zdůrazňuje, že výklad zákazu stanoveného v právu Společenství a v mezinárodním právu per analogiam ustanovení trestního práva a ustanovení týkající se pokut vyžaduje, aby právní základ sankce jasně a jednoznačně vyplýval z psaného práva.

44 Okolnost, že by po 23. červenci 2002 mohla některá jednání, spadající dříve pod Smlouvu o ESUO, spadat pod Smlouvu o ES, podle navrhovatelky neumožňuje nijak vyvodit možnost ukládat po tomto datu sankce na základě čl. 65 odst. 1 UO za protiprávní jednání, které skončilo před tímto dnem.

45 Soud zaměnil pojmy jednoty a kontinuity právního řádu Společenství, když z těchto pojmů vyvodil, že Smlouva o ESUO může být použita v rámci působnosti Smlouvy o ES. Na Smlouvy o ESUO a o ES, jež jsou smlouvami mezinárodního práva veřejného, se vztahují zásady uvedené v článku 70 Vídeňské úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května 1969, podle něhož nemůže smlouva mezinárodního práva, jejíž platnost uplynula, zakládat jakoukoli smluvní povinnost nebo pravomoc.

46 I za předpokladu, že by smlouvy Společenství musely být vykládány podle jednotných zásad, neznamená to, že je Komise nadána obecnou pravomocí k jejich provádění, nezávislou na různých právních řádech vyplývajících z různých smluv. Z několika právních aktů práva Společenství totiž vyplývá, že orgány mají pouze konkrétní svěřené pravomoci vyplývající z právně samostatných smluv.

47 Vzhledem k tomu, že Komise již nemá pravomoc založenou na Smlouvě o ESUO, je tudíž dle navrhovatelky otázka, zda si prvky tvořící protiprávní jednání stíhané na základě článků 65 UO a 81 ES odpovídají a jsou vykládány totožným způsobem, irelevantní. Okolnost, že v některých vnitrostátních právních řádech jsou prvky tvořící kartelové dohody vykládány týmž způsobem jako prvky uvedené v článcích 81 ES a 82 ES, totiž neznamená, že by Komise měla pravomoc používat dotyčné vnitrostátní předpisy.

48 Navrhovatelka uvádí, že podle judikatury Soudu (nyní Tribunálu) nemůže povaha Smlouvy o ESUO jako lex specialis vůči Smlouvě o ES zakládat pravomoc Komise na základě čl. 65 odst. 5 UO po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO. Domnívá se, že tuto připomínku je třeba vztáhnout i na čl. 65 odst. 1 UO, neboť ten je součástí právního základu sankce. Zásada lex specialis derogat legi generali tedy nemůže odůvodňovat použití čl. 65 odst. 1 UO, který již není platný, jelikož touto zásadou se řídí pouze vztah mezi dvěma platnými normami.

49 Při neexistenci přechodných ustanovení majících povahu právní normy – což není případ sdělení Komise týkajícího se určitých aspektů nakládání s případy hospodářské soutěže, jež vyplývají z ukončení platnosti Smlouvy o ESUO, přijatého dne 18. června 2002 (Úř. věst. C 152, s. 5) – která by Komisi umožňovala ukládat sankce za porušení čl. 65 odst. 1 UO po 23. červenci 2002, nestanoví žádné ustanovení Smluv nebo sekundárního práva možnost, aby Komise po 23. červenci 2002 přijala takové rozhodnutí, jakým je sporné rozhodnutí.

50 Zadruhé navrhovatelka zdůrazňuje, že po uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO již neexistuje žádná právní norma stanovující sankce za porušení čl. 65 odst. 1 UO, jelikož platnost odstavce 5 tohoto článku uplynula spolu se Smlouvou o ESUO, což je okolnost, kterou Soud uznal ve své předchozí judikatuře.

51 Soud tím, že měl za to, že článek 23 nařízení č. 1/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje Komisi ukládat sankce za porušení Smlouvy o ESUO, a to i přesto, že toto ustanovení nijak neodkazuje na článek 65 UO, podle navrhovatelky porušil zásadu nulla poena sine lege, z níž vyplývá, že ustanovení trestního práva nemohou být vykládána nad rámec svého doslovného znění. Tato ustanovení nemohou být předmětem rozšiřujícího historického, systematického nebo teleologického výkladu, neboť by to představovalo per analogiam použití zakázané v oblasti sankčního práva.

52 V tomto ohledu navrhovatelka uvádí, že z judikatury vyplývá, že sankce může být uložena pouze v případě, že je založena na jasném a jednoznačném právním základě, který výslovně stanoví uložení sankce za dotčené skutky. Na základě toho dochází k závěru, že Soudní dvůr v oblasti sankčního práva odmítl jakýkoli rozšiřující systematický nebo teleologický výklad jdoucí nad rámec doslovného znění dotyčných ustanovení. Soud přitom zakázaný per analogiam výklad provedl.

53 Zatřetí má navrhovatelka za to, že podmínky pro použití per analogiam článku 23 nařízení č. 1/2003 na porušení čl. 65 odst. 1 UO nenastaly. Je totiž nebytné, aby skutkové okolnosti byly podobné těm, na něž se vztahuje uvedený článek 23, a aby existovala právní mezera, která by byla v rozporu s cílem sledovaným zákonodárcem.

54 Podle navrhovatelky přitom i za předpokladu, že by byl čl. 65 odst. 1 UO totožný s článkem 81 ES ve všech relevantních ohledech, čemuž tak není, neboť znaky skutkové podstaty se v několika ohledech odlišují, chybí právní mezera, která by byla v rozporu s cílem sledovaným zákonodárcem. Podle demokratických zásad a zásady rozdělení moci totiž soud může odstranit pouze ty mezery, které zákonodárci unikly v rozporu se sledovaným cílem. Soud není příslušný opravovat akty zákonodárce tak, že by používal ustanovení, která se mu zdají vhodnější než platná ustanovení.

55 Navrhovatelka se domnívá, že proti existenci takové právní mezery v projednávaném případě hovoří okolnosti, že zákonodárce nestanovil žádné přechodné ustanovení, zatímco v několika dalších oblastech Smlouvy o ESUO byla přijata ustanovení o prodloužení platnosti nebo přechodná ustanovení, a že usn